Světové dění a my, lidé.
A tak se jako každý víkend procházíme, smějeme se, a pak taky s klidem promítáme, čeho jsme byli svědky, co se kolem nás událo, a co se o nás pokoušelo. Čemu jsme se naučili, a čemu se má zřejmě naučit lidstvo.
Jsme tak trochu (možná vlastně víc než dost) za podivné snílky, protože podle některých nežijeme „normální“ život, a taky proto, že nám je i tentokrát úplně jedno, co se děje. Tak to alespoň mnozí mohou vnímat. Samozřejmě, že to tak není, ale náš způsob řešení a přijetí je stále pro mnoho lidí matoucí a nepochopitelný. Mluvím o mně a mém partnerovi, spřízněné duši, bytosti, energii.
Večer po všem tom procházení a promítání jsem se rozhodla pohovořit s těmi nahoře (s tím nahoře) a vydala jsem se do „boje“. Dobrovolně jsem se zastavila uprostřed místa plného napětí a válečné dynamiky. Pozoruji, co se bude dít, protože chci vědět, kde je pravda. Vše se v mžiku zastavilo a skrze původní neutěšené obrazy se na mě dívají a mluví ke mně mírumilovné bytosti. Vystupují zpoza všeho toho dění. Mluví, i když spíše výrazy a energií, kterou vyzařují, o tom, že toto jsme si přeci přáli. Je to hra, kterou kolektivní vědomí hraje. Naprostý paradox, který naprosto dává smysl.
A pak přicházejí tato slova:
„Kolektivně lidstvo stále bojuje. Prožívá svůj vnitřní boj, ruch, chaos, zradu, bezpráví, odpor a strach. Zhmotňujete své strachy a viníte jednotlivce z krutovlády. Každý vezměte do dlaní své srdce a přiznejte, čím je naplněno. Hmota se skládá z Vás, z Vašich energií. Vše, co dřímá uvnitř Vás, se někdy nějakým způsobem projeví v kolektivní hmotě, jelikož kolektivní duch je spojením Vás všech, a nelze vyvinit se ze zodpovědnosti. Co cítíte? Kam míříte svou energií? Co utváříte v kolektivním prostoru?
Není tady a tam. Je pouze teď. Teď je Tvá myšlenka hybatelem. Teď je tvé rozhodnutí záměrem. Teď je tvé spočinutí v hněvu příčinou. I teď děláš rozhodnutí. Každou vteřinu, byť nevědom si svého činu, vkládáš tak svou energii do kolektivu, kde s převahou pak stojí za hybnou silou dějin.“
I my, Vy stejně jako já, jsme součástí lidstva, a lidstvo je obrazem nás, toho co se s převahou v nás, lidech děje, co v nás překypuje, a na druhou stranu nám chybí. Znovu připomínám nepopiratelná slova: „Okolnosti nás nedefinují, ale odhalují.“ Jako jednotlivce, jako kolektiv.
A proto už po tolikáté (skrze své či nebeské vzkazy) prosím také Vás ke změně, k obratu, k vlastnímu uzdravení a vlastnímu uvědomění, k inspiraci dalších lidí.
A připojuji dnes také modlitbu, kterou všichni dobře znáte a kterou může vyslovit každý jeden z nás, bez ohledu na příslušnost k církvi, představu o víře v Boha, Vesmír, v něco nad námi, v nás…
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jakož v nebo, tak i na Zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům, a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.“
A ještě jednou… Vyzařujte to, co chcete vidět a žít. Děkuji, A.
