Přátelské sdělení a připomenutí
"Naslouchat vlastnímu rozumu, či srdci, chcete-li, je tak snadné...
... a přece málo z Vás činí kroky tímto směrem, neb snazší je, jak se zdá, naslouchat rozumům druhých. Kdy naučíš se i ty, člověče, že dobrou radu, stejně jako dobro samo není třeba hledat (vně).
Nachází se v tobě, jen tak, a proto snad je opomíjeno, protože čeká v tichosti, až dojdeš toho poznání, abys v sobě hledal a zakusil toho ticha, které přes všechen křik a shon je stále tvou oázou, která nikdy nezanikne a kterou vždy v sobě najdeš, pokud ochoten jsi najít ji a uchýlit se do blahodárného prostoru sebe sama.
Na odpor připrav se, protože citu svému jsi naslouchat zapomněl. Však přes všechno tam stále je to vše, co hledáš a zmaten snad nenacházíš, či přestal hledat jsi, protože jsi zapomněl dočista, kým jsi a odkud jsi přišel.“
Když jsem si tento vzkaz převzala a znovu a znovu četla (protože mi přišel zkrátka nádherný), myslela jsem na jednu bytost, kterou mi tato slova připomněla. Večer téhož dne mě několik synchronních okamžiků odkázalo znovu tímto směrem. Je krásné a zázračné něco takového prožívat.
Stejně jako třeba to, když Vás ráno karty pozdraví připomínkou nebeských znamení, a vy se pak při procházce odvážíte jít ještě o kousek dál, kam jste se do dnešního dne sami báli, a pak vyšplháte na strom a tam, přímo před Vašima očima vlaje bílé peříčko…