Méně je někdy více – Vzhůru životem

Každý z nás zřejmě cítí na hmotné úrovni čas od času nedostatek, avšak přesto si dovoluji tvrdit, že nás přebytek doslova pohlcuje. Přebytek zcela zastínil něco tak přirozeného, jako je harmonie, jinak řečeno rovnováha, kdy toto slovo samo o sobě naprosto dokonale vyjadřuje, stav, který je žádoucí. Stav rovnováhy, vyrovnanosti.

Každý z nás ví, co jsou to afirmace či záměry. Jsou to vlastně námi vybírané informace, se kterými vědomě pracujeme, používáme je a dáváme jim nějakou energii s očekáváním, že přinesou do našeho života pozitivní změny, splněná přání… Myslím, že je užitečné alespoň na chvíli zapřemýšlet nad tím, jakým způsobem tvoří náš svět přebytek informací, které jsou všude kolem nás. Posloucháme je, čteme je, vidíme, vnímáme dnes a denně, několikrát za den, několikrát za hodinu. A většinou jsou to stále se opakující informace vypouštěné prostřednictvím médií dostupných všem a všude. Stejně tak jsme na každém kroku pronásledování bohatou informační zásobou reklamních sdělení a přesvědčení…

Informace, afirmace, kolektivní vědomí...

Informace tohoto druhu můžeme beze všeho přirovnat k afirmacím, či k záměrům, které se stávají naším denním rituálem, aniž bychom si toho byli vědomi. Oproti našim vědomým a vybraným záměrům jsou však tyto ve velké výhodě. Jsou jednoznačně v převaze.

Je tedy možné, že jim svou pozorností věnujeme energii, která se následně chtě nechtě odráží v realitě, jelikož my sami se stáváme součástí této reality, která nám je podávána? My sami se stáváme příjemci a tím také spolutvůrci kolektivního vědomí…?

Informace jsou dle mého názoru velmi mocnou devízou, jejichž skutečná síla spočívat v tom, že jsou na jedné straně lidmi neadekvátně nadhodnocené, na straně druhé současně a paradoxně naprosto podceňované.

Napadlo Vás někdy, že mnohé informace, které přijímáme a vstřebáváme vůbec nepotřebujeme? Nejsem jistě první ani poslední, kdo se domnívá, že naprostá většina informací, které k nám nepřetržitě proudí, našemu životu nepřináší žádný prospěch. Naopak.

Informace, které neustále přijímáme a vstřebáváme – ať už vědomě či podvědomě – nás ovlivňují a bohužel mají moc námi manipulovat.

Je tomu tak jednak z toho důvodu, že jsme se zcela plíživě stali pouhými a vděčnými konzumenty tohoto „statku“, a pak také pro absenci kritického myšlení, které, ať už z těch či oněch důvodů, v té či oné době, není a nebylo obecně v lidech podporováno.

Je to chaos?

Přebytek informací jde ruku v ruce s přebytkem na ostatních úrovních, který však pod zástěrkou dostatku a domnělého blahobytu může ve skutečnosti přikrývat chaos. Nemyslíte?

Více věcí, znamená více možností, ne však vždy v pozitivním slova smyslu. Máme-li na výběr z mnoha možností, je dost pravděpodobné, že to v nás vyvolává stres, jelikož je obtížné si vybrat tu správnou variantu. Máme-li přebytek jídla, přejídáme se a plýtváme jím… Máme-li mnoho majetku, je třeba se o něj starat, zvelebovat ho, zhodnocovat ho, využívat ho, a také ho zabezpečit, jelikož množství majetku snad přímo úměrně podporuje strach, že o něj můžeme přijít. Nemluvě o penězích, které za to vše utrácíme.

Žijeme tedy svůj skutečný a naplněný život, nebo pouze přijímáme obraz a zvuk toho, co je životem nazýváno? Obklopujeme se věcmi a hodnotami, které mají skutečnou váhu, které nás skutečně obohatí, nebo jsme se stali nevědomky otroky těchto věcí a „hodnot“?

Je vůbec možné při tomto přetlaku, při této disharmonii dohlédnout k pravdě, ke skutečným hodnotám, vnímat své skutečné potřeby, poznat sebe sama?

Dovolím si říci, že ano, že to je právě teď velmi snadné. Důležité je se umět na chvíli zastavit a zamyslet...

Uvedu krátký příběh mého přítele, mé spřízněné duše:

„Potkal jsem muže bez domova a všiml jsem si, kolik lidskosti z něj vyzařovalo. Bylo úžasné mu přispět penězi, i když mě později zamrzelo, že jsem mu jich nedal více. Říkal jsem si, co když byl tento muž Bůh, který nás takto pozoruje a říká si, kdo si ho všimne? Není snad nejsilnějším člověkem na světě, když se i přes nepřízeň osudu usmívá, je příjemný a lidský? Je možné, že Boha, neboli ztělesnění čistého vědomí máme před očima každý den, ale nevidíme ho, i když je na dosah.“

Přebytek jistého druhu si vybírá své daně, mezi které patří mimo ztráty „zraku“ také náš čas. Lidé jsou ochotni tratit spoustu svého času v labyrintech pozlátka, s vidinou štěstí, které je však pomíjivé. Prodírají se množstvím lákavých nabídek a lákavě podaných, byť často hrozivých a lichých informací, a málokdo dokáže odolat.

Přestože sama vidím, že je čím dál více lidí, kteří mají schopnost prohlédnout a uvidět to skutečné, obecně se dá naše společnost stále hodnotit jako zaneprázdněná. Zaneprázdněná přebytkem informací, zboží, služeb, práce, stresu, myšlenkovými (doslova) nálety plnými strachu a soudů…

Před nějakým časem jsem dospěla k tomu, že přestanu sledovat sdělovací prostředky. Snad jsem ani nebyla překvapena, že se necítím nijak ochuzena. Naopak – vzdala jsem se zbytečného strachu, hněvu a také nadbytku informací, které nepotřebuji. Získala více klidu a, jak to tak vypadá, také určitého nadhledu.

Současně jsem s životem mimo město přirozeně zvykla na omezené množství obchodů, odvykla si pravidelně navštěvovat obchodní centra a dokupovat své zásoby bot a oblečení. A začala malovat, tvořit a psát.

Uvědomila jsem si, že méně, je někdy více…

A na úplný závěr několik nebeských slov:

„Rozumu svého s citem a klidem ať každý užije, a v tom míru hledá indicie. Lidská mysl vznáší se v oblačnu informací a oddělena je tímto chaosem od Vašich srdcí. Sestoupit níže a opustit mračna všeho, co mysl zanáší, je krokem k tichosti, která napoví.“

S láskou, Já, A.