Listopadové ladění s poselstvím pro nový rok
Přestože ladění, které přineslo řádky níže psané, jsem dělala již v průběhu listopadu, čas pro to, abych je poslala dál, nastal až nyní. A snad je tomu dobře právě teď, na přelomu roku, abychom si snad ještě lépe něco uvědomili a mohli rok, který začíná, i my začít třeba zase trochu jinak.
I když toto psaní nemusí na první dojem působit příliš optimisticky, přijměte, prosím, všechna slova právě jako uvědomění, které může být dalším krůčkem k lepšímu životu i světu. Stačí jen najít ten správný úhel pohledu na to, co nám chce říct…
My sami i okolní svět si prožíváme své malé či větší katastrofy, které nás srážejí na kolena, nebo nám alespoň nedovolí se jednoduše postavit na nohy. Cítím, že energie je kolísavá, pro mnoho lidí velmi těžká, taková, která je mate a bere naději.
Zajímalo mě, co se děje v kolektivním prostoru a vypadalo to tak nějak podobně. Naše kolektivní vědomí je svým způsobem otrávené. Kdybych ho měla popsat jako člověka, je to člověk mrzutý, škarohlídský a vyčerpaný marnou snahou o to dostát zlepšení, spokojenosti, radosti.
Co způsobuje tuto energii, toto rozpoložení?
„Lidská bezohlednost, neochota vidět, cizota mezi nimi, mezi světem, ve kterém žijí. Mohou si dovolit mnohé a žijí v představě, že nic nemá následku. A mezi tím vším žijí ve sváru, jedni proti druhým, aniž by se skutečně dokázali poznat, bojují spolu v každodenním ruchu, a tato energie je nemocná, nakažlivá. Všichni jedno jste, ale děláte, jako byste se vzájemně neznali.“
Odvětila jsem, že mnoho lidí se přeci již snaží dělat věci jinak, být prospěšní, laskavý, věnovat se sobě a svému vývoji… „Ano, takový je plán duše, ale kdo z nich tak skutečně činí a žije? Nebo jen mluví? Této energie je stále poskromnu, neulpívá v lidech dostatečně, jelikož dělají, že nemusí, že nevidí. Jsou si nablízku a stále tak daleko od sebe. A pak přijde katastrofa a lidé vidí, že jdou věci dělat i jinak, mají možnost poznat bližního svého, ve strachu najdou útěchu, v nemajetku hojnost srdce.
Neztrácejte svých životů v bezodkladnosti věcí, které mají druhotného charakteru, které nutí Vás a svírají, oddalují a zastíňují Vaši mysl, neboť ona pak nemá mnohého času poohlédnout se po darech, kterými jsou Vaše životy požehnány. Neberete, co můžete brát, nedáváte, co můžete dát.
Nejste plni energie, vyčerpáváte se neustálým nevěděním, co se svým životem, namísto, abyste žili. Váháte a zoufáte si, marníte své životy v mrzutostech a povinnostech, které Vám mají být jistotou. Ale na co Vám jsou jistoty, které uhasínají Váš žár? Neumíte se podívat daleko před sebe a letět. Namísto toho odkláníte svůj zrak a křečovitě držíte se toho, co je před Vámi. Jsem z toho otrávený a unavený.“
Kdo vlastně...?
„Jsem Vy všichni dohromady. Jsem unavená lidská mysl, vyhořelé lidské tělo a vědomí, které umírá všude tam, kde není víra. Přeji si radovat se a spokojeně bdít s Vámi v blaženosti, vnímat radost a smích, světlo Vašich nehmotných těl…“
Co s tím...?
