Když to nejde po dobrém, nechte to žít svým životem
Myslím, že lidé si mají pomáhat a že vůle vzájemně si pomáhat je projevem skutečného lidství s vysokým obsahem božství.
Avšak napadá mě, že je dobré občas myslet i na to, že my lidé se zbytečně čas od času vrháme do vod, které jsou pro naše srdečné úmysly až příliš rozbouřené, a hrozí tedy, že se pod náporem proudu ocitneme sami v nesnázích či minimálně ve vibracích, které nám nejsou ku prospěchu.
Mám tím na mysli situace, kdy přicházíme do nesouladu nejen s člověkem, kterému se snažíme pomoci, ale také sami se sebou, jelikož pro neúspěch nás zaplavují pocity zklamání, nepochopení a lítosti. Tlak vyvolává protitlak a tento se šíří jako lavina do širého okolí, což je naprosto nešťastné pro všechny zúčastněné.
Naše sebelepší úmysly se nemusejí ztotožňovat s vůlí či možnostmi druhých, a to je třeba nejen respektovat, ale také přijmout. Přijmout to, že ne každý je na naši pomoc připraven, že ne každý o ni stojí. Ne každý je také v daný moment připraven absolvovat změny ve svém životě, byť po nich snad i touží. Dovolme si tedy osvobodit se od nutkavých pocitů, že musíme pomáhat, či dokonce zachraňovat, ale také od pocitů viny, které nás mohou zbytečně svírat a také brzdit na naší vlastní cestě.
Důležité je s důvěrou ponechat volnost přirozenému proudu a vývoji, ponechat zodpovědnost za život tomu, komu náleží, a toho někoho s láskou přijmout takového, jaký je.
Tak jako paprsky slunce, které dávají možnost dozrát jablkům bez nutnosti vyvíjet tlak, i my buďme trpělivým světlem pro sebe i pro svět kolem nás, protože pomocná ruka by měla být připravena pomoci – avšak měla by motivovat pohlazením, popřípadě ukázat správný směr, nikoli nutit tahem či tlakem.
Na druhou stranu pomocná ruka by neměla cítit pouta tvořená domnělou povinností či pocitem viny.
Zachovejme si tedy svůj vnitřní klid a bezpečný prostor. Myslím totiž, že tam, kde se my sami cítíme dobře, kde je naše nitro klidné, odtud můžeme darovat to nejlepší ze sebe, i kdyby to měl být v některých etapách našeho života „jen“ tvůrčí prostor vyplněný mlčením. Neboť, jak říká Dalajláma: „Mlčení je často ta nejlepší odpověď“. V našem kontextu tedy občas ta nejlepší varianta pomoci/rada.
Zachovejme si svůj vnitřní klid a bezpečný prostor.
Kdo ví, třeba nakonec vyjde najevo, že naše představa řešení problému někoho druhého byla nápovědou pro nás samotné. Je možné, že nám samotným se v onom tvůrčím prostoru vyjeví cosi, na čem zbytečně lpíme, v čem ještě sami tápeme, co potřebujeme vyřešit.
Anebo zkrátka dojdeme k poznání, že…
... každý proces zrání má svůj čas.
