Pokračování… Synchronicitami k pochopení.
"Však každý jeden skrývá v sobě dobro, které je třeba probudit."
Již jako malé dítě jsem prožívala okamžiky, kdy jsem na svých nevelkých bedrech cítila neštěstí a nespravedlnost tohoto světa, trápila se nekončícím příběhem lidského utrpení a nemohla se smířit těžkostmi, které prožívají jiné bytosti. Tyto okamžiky, lépe řečeno pocity, mě překvapily i v souvislosti s tím, co se momentálně v našem světě odehrává. Zaskočila mě stupňující se nesvoboda a všudypřítomný zmatek. Proto jsem požádala své průvodce o pomoc, o radu.
Zde jsou jejich slova…
„Raduj se. Strachem ztrácíš sílu… Setrvej v míru, neboť pouze tak můžeš následovat naše kroky… To, co vzejde ze strachu či smutku, je zaseto a vzklíčí i s onou esencí strachu. To není ta správná cesta… Soustřeď se na to, co se má stát, a tuto myšlenku sdílej se světem.“
Co má být to, co se má stát? „Mír, východ slunce pro celý svět.“
„Dívej se pořádně. I v nejtmavším koutě skrývá se skulinka světla, tudy vydej se a rozdávej ho světu. Hledej body tohoto světla a zapoj se. Jako souhvězdí na nebi nejkrásnější pak všem lidem na očích v době tmy zazáří ona naděje a cesta, kterou se mohou vydat.“
„Přistup na stranu všeho, co možné jest, pod vírou skryto může být, však čas je světlo rozzářit a síly své teď propojit. Nezůstat pozorujícím prvkem všeho, co odehrává se kolem něho, neb bez akce není reakcí, které by činit schopny byly ony zázraky, po kterých toužíš nejen sama, ale mnoho lidu tvého, který ztraceným se stává, a váhá, kam se přiklonit.
Nestůj neb čas tendenci má utíkat, a v běhu času toho mnoho věcí se může stát. Přátele vyhledej a silou tou společnou, nechť činy takové započnou, a onou hvězdnou dráhou jevit se budou, napříč světu jako za deště duhou mohou zazářit. To je ona nit, ke které se ty a každý může připojit.“
Mír, východ slunce pro celý svět."
Pokračujeme...
„… každý nechť oné možnosti se chytí a světlo nitra svého rozsvítí, byť malým by se jevit mohlo. Však každý jeden skrývá v sobě dobro, které je třeba probudit.
Ty jako každý jiný jen přestaň hledat viny, více než-li východiska toho, které žádá síly mnoho. Takovou je třeba nastolit. Sílu, které žehná vnitřní klid.
Jednoznačné odpovědi není, co sdělit světu nyní. Moudře váží nechť každý za sebe, myšlenky, které vysílá do nebe (pozn. ve smyslu univerzálního tvůrčího prostoru), neb ono jako sběrným místem představ tvých, je mozaikou složenou světů takových, které žádáš onou myslí společnou. Pak máš zlobu v sobě, neb prožíváš stezku válečnou.
Nebe slyší prosby i beze slov tomu daných, neb odrazem je citů vysílaných. Univerzálním prostorem jest všeho, co vložit rozhodl se člověk do něho. A tak, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, realita obecnou mysl lidstva odkrývá. Málo zodpovědnosti za činy samé, do historie vytesané, vnímá v sobě každý jeden z Vás.“
Jaké jsou příčiny cyklů, ke kterým dochází? „Ona zodpovědnost sebe sama, strach, zloba, lítost i laxnost ke svému vlastnímu přičinění.“
Jak v obyčejném člověku vzbudit zájem o něco takového, o změnu, pochopení? „Sám přistoupit na to, že jsem součástí toho obyčeje. Vlnová délka vnímání jde směrem od jednoho k celku. Od nynějšího bodu začni stoupat bez reakcí hněvu tvého na dobu květu dalších lidí coby poupat. …Přijmi každého jako přítele, a jako takového proveď ho světem pochopení a odpuštění, kde rozdíl mezi Vámi není.“
Kam posunuty mantinely všeho byly, tam hledej jednotlivé díly svého přičinění, byť vzdálenými se jeví, dokonce snad neviditelnými. Kam oko nevidí, tam stále přesto plamen vlastní zápalky hoří. Kdo tedy svět tvůj stvořil?“
„Naděje neskomírá v tom, kdo s nadějí do všeho se dívá. Chceš-li světlo vidět, které nastat může, rozsviť ono světlo v sobě nuže, a s oním světlem rozsviť stíny všeho, kde ukrývá se strachu tvého.“
Byť by se mohlo zdát, že jsou slova bytostí světla vztyčeným ukazováčkem, je to snad jen naše nelibost ve sdělení o vlastní zodpovědnosti, které v nás tyto pocity může vyvolávat. Je třeba přijmout, že tyto bytosti se nacházejí NAD úrovní milosrdných lží. Nabízejí skutečné odpovědi na otázky, stejně tak jako navrhují řešení ve chvílích, kdy si sami neumíme rady. A je pak pouze na nás, do jaké míry přijmeme jejich sdělení za své…
Dovolím si teď přímo k nám všem vznést několik otázek. Ale ještě předtím uvedu jeden úžasně moudrý citát, který jiststě dobře znáte.
"Buď sám tou změnou, kterou si přeješ vidět ve světě." Mahátma Gándhí
Jsou naše oči dostatečně otevřené k potřebám našeho světa, naší Země?
Jsou naše oči dostatečně otevřené vůči nám samotným?
Nehledáme až příliš často rozdílné namísto sjednocení? (inspirace v textu písne Protestsong)
Nezbavujeme se zbytečně vlastní zodpovědnosti přenecháváním řešení na druhých?
Věřím, že tato doba je další příležitostí k probuzení lidské soudržnosti, laskavosti a vlastní transformaci, která kousek po kousku může vytvořit pevné základy obecné proměny.
Přeji si být společně s Vámi součástí onoho nebeského souhvězdí, které v míru přivítá východ slunce pro celý tento svět.
S láskou, Já, A.
Související: Synchronicitami k pochopení