Duše těch, kteří se rozhodli odejít dobrovolně ze svého života
Vrací se ke mně otázka, co je s dušemi těch, kteří si „vzali“ život. A mě jako úplně první napadá, že o ukončení svého života, odchodu z fyzického těla, duše na jisté úrovni svého vědomí rozhodují zcela běžně (ať už je způsob odchodu jakýkoliv). Tedy za sebe a ze své zkušenosti při komunikaci s dušemi si dovolím nesouhlasit s názorem, že duše (omlouvám se za výraz, který sama nemám příliš v lásce) sebevrahů nenajdou klidu a bloudí kdesi v zatracení.
S těmito dušemi jsem se setkala již několikrát, a vždy to bylo setkání velmi krásné, které mi přineslo důležité poznání. Poznání už jen o oné svobodné volbě, která na úrovni duše není spojena s utrpením ani zatracením. Poznání klidu, který může najít ten, kdo se tady na Zemi nedokázal sžít s nastavením lidstva, jelikož jeho duše ve své výši nerozuměla našim principům, našemu odcizení. A koneckonců poznání díky jednoduchým avšak hlubokým sdělením, že (například) nemáme lpět na svém utrpení, zbytečně svůj život promarnit hněvem a pocitem křivdy. Naopak, že si máme dovolit se od tohoto utrpení odpoutat, naučit se odolávat svému vnitřnímu utrpení, své životní křivdě.
Ano, jsou i dušičky, které zůstanou zafixované v jisté chvíli a místě, které skutečně nepřekročí pomyslný práh života tady a bytí „tam“, a třeba ustrnou v momentálním pocitu zmatku, ale třeba také jen zadumáni nad něčím, co je pro ně důležité… Za sebe bych však chtěla říct, že jsem se s tím setkala pouze výjimečně, v několik málo případech, a v případě dušiček těch, kteří ukončili život „svou rukou“, zatím tedy ani jednou.