Nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Cesta k vnitřnímu dítěti.
Knihu Nedostatečný pocit vlatní hodnoty jsem si do života vtáhla ve snaze a s odhodláním pomoci někmu druhému, někomu mně velmi drahému. Byla jsem to však já sama, komu nakonec přinesla obrovský přínos a ponaučení. Pomohla mi otevřít oči, najít spoustu důležitých souvislostí, učinit rozhodnutí, a doslova změnila pohled na sebe a lidi kolem sebe.
S tímto vším pak do mého života mohly přijít blahodárné změny, které mi umožnily postupně vystřídat staré za nové…
Mnoho z nás žije nevědomě s pocitem vlastní nedostatečnosti.
Co jsou to podvědomé programy a jak ne/fungují naše antiprogramy?
Jak už napovídá titulek tohoto článku, respektive název knihy německého psychoterapeuta Heinze-Petera Röhra, jde o to, že mnoho z nás nevědomě žije s pocitem nedostatečnosti, který v nás zakořenil nejčastěji v období raného dětství. Tento svíravý pocit se stal dobře kamuflovanou součástí našich životů, aniž bychom my sami o něm měli vůbec ponětí, aniž bychom vůbec tušili, že žijeme podle podvědomých programů, které se snažíme často skrýt či vyřešit falešnými až destrukčními antiprogramy.
Co jsou ony programy?
Jsou to naše vnitřní podvědomá nastavení vycházející z našich vnitřních podvědomých přesvědčení.
A takto je rozděluje Heinz-Peter Röhr:
- Chci být lepší, ale nestačím na to.
- Přišel jsem zkrátka. / Nezažil jsem dostatek.
- Měl bych být jiný, než jsem.
- Jsem bezmocný.
- Jsem bezbranný.
- Jsem vinen.
- Mně se nic nepodaří. / Vždycky prohraju.
- Chci zůstat dítětem.
Zdrojem těchto programů jsou negativní zážitky z dětství, kdy jsme necítili dostatek lásky, či podpory, nebo jsme byli pod tlakem rodičů, kteří z nás chtěli mít dokonalé dítě s dokonalými známkami či skvělými sportovními výkony. Nebo jsme byli dokonce psychicky či fyzicky týráni někým, kdo nebyl připraven či schopen být milujícím rodičem.
Kupodivu, či snad paradoxně, bývá však také spouštěčem rodičovská přehnaná péče, rozmazlování či nevědomá manipulace, která zavírá vrátka k vlastní iniciativě a zodpovědnosti.
Dokonce i něco jako zážitek vetknutý do několika vteřin či minut nás, jako děti, může velmi silně ovlivnit. Zejména děti hypersenzitivní si některý z těchto programů dokáží nastavit například ve chvíli, kdy je někdo nehezky okřikne či nelibě ohodnotí, a tím naprosto vykolejí jejich rozjetý vlak důvěry a radosti.
Nemusí se tedy vždy jednat o program spuštěný rodiči. Mohou to být i jiné důležité osoby a okamžiky v našem životě, které se do nás tímto způsobem vtisknou.
Snaha jako droga, aneb antiprogram v praxi
Podvědomé nastavení, že nejsme dost dobří, v některých z nás vyvolává potřebu se neustále o něco snažit. Snažit se zavděčit, vycházet vstříc, podávat skvělé výkony, snažit se zalíbit. Tato snaha se však neshledává s pocitem uspokojení, jelikož vlastně sami nevíme, proč se tolik snažíme, a podvědomé nastavení vlastní nedostatečnosti nám pocit spokojenosti neumožňuje. Minimálně ne ten dlouhodobý.
A tak hledáme způsoby, jak se cítit lépe. Nacházíme nové partnery, nová zaměstnání, ale také domnělé viníky své nespokojenosti. Můžeme také vydělávat čím dál více peněz, jezdit na drahé dovolené, měnit svůj vzhled, nebo se dřít pro druhé do úmoru, chtít spasit svět, ale skutečný pocit štěstí stejně nenalézáme.
Vykoupení je v nedohlednu, protože antiprogram zkrátka není řešení.
Jiní z nás unikají před sebou samými k bezmocnosti a bezradnosti. Nechtějí a neumějí se postavit sami za sebe, prosazovat své vlastní zájmy nebo se sami za sebe rozhodovat.
Touha zůstat dítětem a nechat si vynahradit vše, co nám scházelo v dětství, může přejít až do rozpadu osobnosti. Antiprogram jako alkoholismus, agrese, gemblerství, hypochondrie… I toto vše může být důsledkem toho, že jsme v dětství nezažili to, po čem jsme tolik toužili, a známkou toho, že nejsme schopni onu prázdnotu v nás zaplnit.
Když se schováme za nemoc, máme pocit, že se o nás musí někdo starat tak, jak tomu bylo dříve, nebo jak by tomu mělo být, když jsme malí a bezbranní. Jsme oběti, a tak očekáváme, že nám někdo dřív či později pomůže, že se o nás postará, ale…
„Nikdo nepřijde, aby vypnul tvůj tajný program.“
„Přijmou sám sebe je předpokladem lásky k sobě samému a dobrého sebehodnocení. Schopnost přitakat sám sobě je základním předpokladem šťastného života. To znamená uznat i všechny své nedostatky a chyby.“
Heinz-Peter Röhr
Jako dospělí pramálo myslíme právě na to, že v nás stále dřímá dítě. Dítě, které chce být veselé a bezprostřední, chce být milováno. A možná je to právě dítě, které se cítí ukřivděné, nedoceněné, zmatené, bezbranné, … A být spokojený v dospělosti znamená ze všeho nejdříve ukonejšit ono dítě, protože i ono je nedílnou součástí nás velkých.
Přeji všem, kteří hledáte útěchu svého vnitřního dítěte, abyste k ní – a tedy k sobě – dokázali najít cestu. Tato cesta může být zprvu provázena zlobou, pocity křivdy, či obviňováním toho někoho, kdo Vás zranil, kdo byl na počátku oné fixace Vašeho nezdravého přesvědčení.
Nořit se ale do vzdoru či hněvu není krokem ke svobodě, je to naopak projevem pout, která Vás pevně svírají v začarovaném kruhu.
Zázračná je moc odpuštění.
Je možné, že ten někdo, kdo Vám ublížil, byl sám neutěšeným dítětem, či měl ke svému chování své jiné důvody… a tak si dovolte mu také odpustit. Jemu, tak jako i sobě.