Jsem stále tady…
Již několik dnů jsem přemýšlela a neuměla si vybrat z moře témat, o které bych se s Vámi chtěla podělit. Je toho tolik, co mě napadá… Ale nic z toho právě teď nebylo podpořeno tou správnou jiskrou tam někde uvnitř. Rozhodla jsem se tedy předat tuto „starost“ do prostoru a spolehla se, že ve správnou chvíli se to správné objeví.
Už poměrně pozdě večer jsem si začala v tomto týdnu již poněkolikáté zpívat píseň, kterou jsem před pár lety nazpívala v jednom malinkém nahrávacím studiu. Nedalo mi to a zapátrala jsem ve starých mailech, ve kterých byla tato a další obdobné písničky schované. Přibližně po půlhodině, kdy jsem tímto způsobem vzpomínala na svá zpěvná léta, jsem narazila na e-mail a zcela jinou píseň, která mi připomněla můj snad úplně první bdělý kontakt s mou báječnou sestrou po té, co zemřela.
Byl to asi rok po té, kdy jsme se já s mým partnerem domluvili s mou starší sestrou a jejím manželem na společném výletě. Strávili jsme spolu tehdy moc hezký den, a ve mně se při cestě domů, kdy jsme jeli všichni čtyři v jednom autě, mísila radost z těchto hezkých chvil se smutkem, protože mi v tom našem kolektivu zkrátka chyběla i má mladší sestra. Bylo mi líto, že tak hezký den nemohla sdílet s námi. Pamatuji si, jak jsem mlčela, koukala z okýnka, a bylo mi do pláče, když v tom najednou z rádia začala hrát píseň I feel it in my fingers, která je o všudypřítomné lásce. Její slova říkají…
„Víš, že tě miluju, a vždy budu. Není začátek ani konec. Na mou lásku se můžeš vždy spolehnout… „
V tu chvíli jsem neměla pochyb, že má sestra byla celou dobu s námi, a že díky přesně načasovaným okamžikům jsem od ní touto cestou dostala tento nádherný vzkaz. Byl to současně návrh z nebe, že spolu jsme schopny komunikovat navzdory všemu, co nás mohlo zjevně rozdělit „navždy“.
Sny jako báječné místo pro shledání...
S mou sestrou se často setkáváme ve snech, skoro bych řekla, že je můj snový průvodce. A jsem moc šťastná, že z těchto našich snů po letech vyprchal traumatizující zážitek z jejího odchodu. Naopak spolu teď na této úrovni fungujeme zcela normálně, a dokonce se i skvěle bavíme. Je to docela nedávno, kdy jsme se spolu smály tak moc, že jsme plakaly a lámaly se v pase. Věřte mi, že bylo úžasné se z tohoto snu probudit, a prostě se dál smát.
Kromě snů si má sestra zvolila jedno typické znamení, kterým mi dává vědět, abych si sedla a vyslechla si ji. Naposledy jsme spolu mluvily, když nastal čas, aby její pejsek, který nám po ní zůstal, odešel do nebe. Věděla jsem již nějakou dobu s předstihem, že se tak stane, protože už mi o tom dopředu řekla, ale ten den mu jako správná panička přišla naproti. Věřím, tedy vlastně vím, že jejich setkání bylo velmi šťastné.
Není nad ranní šálek kávy...
Během svého zatím ještě ne příliš dlouhého působení na duchovní úrovni jsem měla možnost se již několikrát přesvědčit o tom, že naši milovaní jsou schopni s námi nadále komunikovat a být nám na blízku, i když opustí tento svět na úrovni hmoty. Jako například tatínek jedné mé klientky, který si přál, aby mu jeho žena ráno připravila na stůl jeho oblíbený hrníček, protože si s ní přeje posedět u kávy.
Má vize tehdy začala obrazem hrnečku s kávou, ze kterého stoupala pára. Následně jsem uviděla muže, který běhal po kuchyni a otevíral všechny skříňky a něco hledal. Dovtípila jsem se, že to bude zřejmě jeho hrneček na kávu, což mi bylo následně potvrzeno, jelikož hrneček si na památku odnesla ona má klientka k sobě domů.
Ten samý tatínek pak vzkázal své dceři, že může poznat jeho přítomnost podle něčeho, co se bude vznášet směrem odspoda nahoru. Za pár dní mi psala, že se tak skutečně stalo, že jí tatínek přišel pozdravit.
V jiném případě šlo o znamení od zemřelé maminky, o kterém jsem málem zapomněla své dobré přítelkyni říci. Její mamince na tom však záleželo, a tak mě na to úsměvným způsobem upozornila. Měla jsem její dceři sdělit, že její znamení bude něčím jemným, jemným tónem či cinknutím. O několik hodin později se do ranního ticha v domě mé přítelkyně ozvalo jemné cinknutí.
Abych nezapomněla také na naše čtyřnohé přátele, v mých úplných začátcích při jednom andělování přiskotačil do mé vize světlý kokršpaněl, který vesele běhal kolem nohou své paničky a snažil se jí předat kus své radosti. Ona žena mi následně sdělila, že je to její fenka, která před nedávnem zemřela.
A vlastně si ještě vzpomínám na jeden svůj osobní zážitek, kdy jsem byla zapálit svíčku na hrobě mně velmi blízkému člověku. Když jsem odcházela, přirozeně jsem mu řekla „ahoj“, a v ten okamžik začaly odbíjet hodiny na věži vedle stojícího kostela. Pro mě to bylo krásné nebeské „ahoj“. Při příští cestě k jeho hrobu jsem myslela na tento jeho poslední pozdrav, a když jsem následně při vystupování z auta otevřela dveře, hodiny na věži zase začaly odbíjet.
Řeknete si – náhoda? A já znovu připomínám, že náhody zkrátka neexistují.
Ráda bych příště napsala něco více o fantastickém fungování synchronicit, které dávají našemu pozemskému životu opravdové kouzlo.
