Poučí se lidé? Andělé si nejsou jisti.
K otázce, kterou řeší momentálně snad celý svět, jsem se od samého začátku stavěla spíše pozitivně, možná lépe řečeno – ne negativně. Na základě slov andělů jsem tímto směrem vysílala co nejméně energie, a podle podmínek, které byly aktuálně nastaveny, dál fungovala, tvořila, zkrátka žila.
Nicméně mé nejbližší okolí, a vlastně snad každý člověk, se kterým jsem přišla do kontaktu, více či méně narážel na téma tohoto viru… A proto jsem se rozhodla poradit s těmi nahoře.
Slova andělů doplněná o vizi obrovského bílého balónu, který byl naplněn právě onou energií, pozorností, emocemi od strachu po zlobu, byla:
„Vypnout přísun energie, je jako vypnout proud. Nemůže fungovat něco, co onu energii k životu si žádá…“
V první fázi jsem lidem kolem sebe tlumočila toto sdělení, a doufala, že je ještě čas tento ohromný balón nechat splasknout a energii v něm nacházející se přesunout na užitečnější místo.
Situace se však vyvíjela opačným směrem. Pozornost rostla, a s ní také energie, a tak jsem se na své nebeské přátele obrátila ještě jednou. Naše debata se nakonec rozvinula docela jiným směrem, a tak jsem ji rozdělila do dvou samostatných příspěvků.
Mými otázkami jsem chtěla nalézt odpovědi na to, co dle mých pocitů lidé potřebovali vědět. Děkuji dodatečně andělům a všem vyšším bytostem, kteří byli ochotni mi odpovídat. Zde je první část jejich odpovědí:
Andělé drazí, je něco, co bych si mohla od Vás či jiných spřízněných duší a bytostí vyposlechnout? „Vaše země je zmatená. Lidé se cítí ohroženi a mnoho z nich skutečně cítí strach.“
Ano, ale jak to změnit? Jak jim pomoci? „Tato doba pomine, ale není zřejmé, jestli se lidé poučí.“
Poučí se z čeho? „Mnoho rukou vládne vám a vzbuzuje se strach.“
Jaká je Vaše rada? „Nedbejte hořekování moudrých, kteří se moudrými jeví, jelikož moudrost není v každém stejná a stejným účelem použitá. Ku prospěchu svému je zneužívána a moudrostí nazývána, přestože je to ve skutečnosti lest.“
Ale co nemocní lidé? Co bude s nimi? „Ti, jenž mají odejít, odejdou. Tak jest jejich volba, a nic nemění se ani slovy, která kolem plynou v hojném počtu. Kdož si zvolil svou cestu, tou půjde, ať se děje cokoliv…“
(Pokračování promlouvání o otázce odcházení z hmotného světa dále v článku: Smrt je pouhým závojem mezi tady a tam)
Po této rozmluvě jsem od těch nahoře obdržela další přirovnání. Bylo to přibližně dva týdny před tím, než se odehrály synchronicity popsané v článku: Synchronicitami k pochopení.
Virus a vše s ním spojené, vše to, co straší současný svět, bylo přirovnáno k rozjetému vlaku…
„Není třeba ho brzdít, ale nechat projet a odjet. Nestát mu v cestě, což nyní činí lidská mysl a strach. Lidé stojí jako v transu osvětleni tím světlem vlaku, a nejsou schopni zkrátka odejít, uhnout mu z cesty.“
A tak se jako zlatá nit od prvního do posledního rozmlouvání na toto téma táhne důležitost jistého utištění mysli a přijetí možnosti vlastního přičinění.
Pokud si nyní kladete otázky ve smyslu: „Ale jak, když…?“, popřípadě přichází konstatování: „To není možné, protože…“, přesuňte svou mysl z hmotné úrovně do úrovně, kde existují i jiné možnosti, a zde začněte tvořit. Je to něco, co může učinit každý, a nikdo tím níc neztratí.
Děkuji všem, kteří budou chtít tahat za ono pomyslné, avšak velmi významné společné vlákno.
Na úplný závěr si dovolím připomenout sílu, kterou může mít docela nepatrné mávnutí motýlím křídlem.
Velkou sílu.
Já, A.