Synchronicitami k pochopení
V noci z 26. na 27. ledna se mi zdály zvláštní sny...
V prvním snu jsem se ocitla ve velké budově, která ve mně chvílemi evokovala nemocnici či domov pro seniory, ale pak také školu. Všude bylo mnoho lidí, protahovali se jeden přes druhého a hledali si místo na přespání. Ukládali se na zem i na stoly. Seděli všude po schodech, po kterých jsem v tom snu došla k velmi staré paní. Strávila jsem s ní nějaký čas a starala se o ni. Byla velmi stará a velmi vyzáblá. Vzpomínám si na polévku, kterou jsem jí krmila, a také na pocit, když jsem si uvědomila hroznou konzistenci čehosi, co bylo vydáváno za polévku. Byla jsem také zmatená z toalety, která byla bez jakéhokoli předělu součástí místnosti plné starých žen. V tom snu jsem cítila úzkost a zmatek.
Také v druhém snu jsem zažívala velký neklid. Chtěla jsem vstoupit do obchodu, kam standardně chodím nakupovat potraviny, ale u vchodu mě zastavila velmi rozčílená žena, která byla pohoršena nad tím, že neznám současná nařízení. Nicméně to v tu chvíli nebylo nic, co by mi zkazilo náladu, jelikož v reálu jsem si již na měnící se nařízení této doby celkem zvykla. Do obchodu jsem se nakonec dostala, ale nevypadal uvnitř vůbec tak, jak ho znám. Byla jsem zmatená, když jsem se ocitla v poměrně tmavém prostoru, kde regály i chladící boxy byly téměř prázdné, kde byl pouze omezený počet lidí a vlastně pouze několik druhů potravin… Lidé byly znepokojení a řadili se ve frontách před pokladnou.
Den na to, kdy mě jeho dobrou polovinu provázel velmi zvláštní pocit z toho, co jsem zažila ve svých snech, jsem si pouštěla televizi, kterou používám výhradně pro přehrávání videí z internetu nebo z paměťového zařízení. Nevím, z jakého důvodu jsem vzala ovladač a zcela nestandardně navolila program ČT2. Právě zde končil dokument o českých Židech, který mě ihned něčím pohltil. Jakmile dokument skončil, vyhledala jsem si ho přes ivysílání a pustila od začátku.
Poprvé mi mráz po zádech proběhl ve chvíli, kdy hned v úvodu padlo jméno jedné z aktérek tohoto dokumentu – jméno „Alice“.
Podruhé – krátce na to – se v záběru objevil historický obrázek obchodu s velkým nápisem „KORONA“. Přiznám se, že jsem musela video zastavit, vrátit zpět, abych se přesvědčila, že jsem skutečně viděla dobře: „KORONA“. V následujících minutách jsem poznala také svůj první sen, který se pro mě sice odehrával v mé době, ale nyní se jasně prolínal s vyprávěním těchto lidí o podmínkách v pracovních táborech.
Běžely závěrečné titulky a já byla zaskočená a ptala se, co se to děje. Proč jsem něco takového měla vidět – ve snu, i teď v televizi? Po ukončení ivysílání se automaticky znovu sepnula ČT2, kde pro změnu končil dokument o českém Židovi, panu Jiřím Bradym, který v době Sametové revoluce podporoval ze zahraničí, konkrétně z Kanady, svobodný tisk pro Československou republiku. Podporoval pravdu, která se „díky“ zdejší/tehdejší cenzuře, k lidem dostávala jen velmi poskromnu, nebo vůbec.
V tu chvíli jsem ucítila uklidnění, jelikož prvotní myšlenky na to, že se snad budou opakovat hrůzy z druhé světové války, nahradilo porozumění, že je třeba pomoci lidem procitnout, nalézt mír.
Tyto myšlenky jsem sama v sobě nechávala zrát a současně je sdílela s několika dalšími lidmi. Nechala jsem se utěšit teorií, že jsem se pravděpodobně navnímala na energii Dne obětí holokaustu, do kterého jsem se po oněch snech probudila. Ráda bych však uvedla, že při práci z domu standardně nevím, co je za datum, a zpravodajství z jistého důvodu nesleduji, takže jsem o tom, že je Den obětí holokaustu neměla ponětí.
Přes ono uklidnění jsem ale stále podvědomě a snad automaticky posílala tam nahoru otázky, aby mi bylo vysvětleno, co se děje, abych byla upozorněna, pokud mám něco udělat.
Večer toho samého dne a s otevřenými otázkami v hlavě, jsem seděla v pokoji a podle klesající teploty ucítila, že je potřeba jít přiložit. (a jak to teď píšu, od oken v mé ložnici se ozvala rána) Přestože v kotli bylo naloženo, dřevo nehořelo. Sáhla jsem po starých novinách, které nám někdo donesl na podpal, zmačkala jsem první část a hodila ji směrem ke žhavým uhlíkům. Následně jsem vzala druhou část, ale ještě než jsem ji začala mačkat, něco mě zarazilo. Když jsem daný list novin otočila spodní stranou k sobě, byla tam fotka židovského rabína… Součástí té strany byl také článek o současné vakcinaci. Bylo mi jasné, že synchronicity, které se tyto dva dny děly, se neděly jen tak.
Na otázku, co mám dělat, přišla odpověď: „Vysílej“. Světlo, sdělení, mír…
Chtěla jsem ale vědět víc, a tak jsem si již po několikáté k otázce na současnou „dobu“ sedla se svým deníkem a začala psát.
Nejprve jsem se dozvěděla něco o moci mocných a roli podřízených a o tom, že ani jedni se neumějí své role vzdát.
A dál cituji…
Proč je to tak? Proč jsou jedni tam a druzí tady? Proč jsou jedni nahoře a druzí dole? „(Lidé) Neumí si rady sami se sebou. Čas svůj tratí pozlátkem a v myšlenkách, které nejsou reálnou součástí. Však takovou se stávají, neb uvěří tomu většina a svět mění se na základě pouhého strachu a domněnek.“
Je vůbec možné, aby se přestaly opakovat stejné chyby? „Svět je přehlcen. Kdo má takové síly, aby v převaze chaosu nastolil klid?“
Nevím. „Každý. Každý jeden člověk má onu možnost. Otázkou je – je připraven? Má vůli podívat se na věci jiným pohledem? Je schopen vysílat lásku namísto hněvu a zmatku?“
Já věřím, že ano, že je dost lidí, kteří jsou toho schopni. „Ta změna je skutečně na Vás.“
Je možná pomoc z vyšších míst?
Každý jeden člověk má onu možnost.
Ta změna je skutečně na Vás.
„Lidé se stále spoléhají na pomoc, záchranu, ale sami obecně málo činí ve své vlastní zodpovědnosti. Sami sebe vytrhávají z kontextu jako nevinné a bezmocné. Každý jeden člověk je součástí celku, každý je tvůrcem, činitelem jako buňka v těle. Nechť každý nečiní se slepým k sobě samému, chopí se možnosti dělat svět lepším místem pro život. Směruje svou mysl, ale také činy k uzdravení sebe, a tím také celku. To jediná jest cesta.
Taková byla slova těch, kteří mi přišli tentokrát odpovědět na mé otázky.
Je důležité vědět, že lidem je pomáháno neustále. Avšak současně jim je také vždy ponechána vlastní vůle, vlastní vývoj a možnost porozumět, naučit se.
V této souvislosti mě napadl citát, který mi nedávno připomněl jeden mně velmi drahý člověk:
„Řekni mi to a já to zapomenu. Ukaž mi to a já si to zapamatuji. Nech mě to udělat a já se to naučím.“
Konfucius
Děkuji Vám za Vaši podporu na této cestě nás všech, za Vaši víru a laskavost, Já, A.
Související článek: Poučí se lidé? Andělé si nejsou jisti.